úterý 23. února 2016

PRISONERS 101

I přes veškeré formy sociální fobie, anebo trendu narcismu jsme stále ještě tvorové společenští a komunikace hraje podstatnou roli v našich každodenních životech, kterouž ze sebe uvolňujeme všechny uvězněné myšlenky za pomoci slov. Těmi se vyjadřujeme, dorozumíváme, prezentujeme. Jejich výběr i zásoba z části vypovídají o tom, jací jsme, čím se obklopujeme a o co se zajímáme. A asi si dáme za pravdu, že taková nevyřčená slova, deroucí se na povrch, dokáží s naší psychikou zajímavé kousky. Často je takto vězníme třeba ze strachu, strachu z reakce.

Ať už je naším pomyslným vězněm vyřčení všech těch věcí, co nás popuzují, neboli serou, či snad vyznání, že mám někoho fakt rád, a obavy, možná i jistoty, že on mne ne. Tehdy nám slova dokáží doslova zachránit život, nebo aspoň rozum. Pokud je ale vězníme dál, bez možnosti úniku, paradoxně se jejich otroky stáváme my sami. Najednou jsou to ony myšlenky, co nad námi mají největší moc a my se tak ocitáme v pozici loutky svému vlastnímu já. Dobrým způsobem, jak získat kontrolu zpátky, je promluvit si o tom, co vězníme - a co vězní nás.

neděle 7. února 2016

NEŠŤASTNÁ TEORIE ŠŤASTNÉ LÁSKY

Platón definuje lásku jako sílu duše snažící se o filosofické poznání, urbandictionary.com jako snahu přírody přimět lidstvo k reprodukci. Ať už je láska s jejími mnoha podobami jakákoliv, já ji považuji za určitou energii, která není konstantní, ale je proměnná, nevypočitatelná, různě intenzivní a především velmi individuální. Cítíme jí jasně, ale slovy ji často formulovat nedokážeme.

S mou dlouholetou láskou je otázka lásky poměrně častá v našich diskuzích, neboť vůči sobě cítíme silnou náklonnost, i když nikterak romantickou, která nás občas až překvapuje, udivuje. Snažíme se přijít na to, co vůči sobě cítíme, ač pocitově v tom máme jasno. V nalezení nějakých odpovědí jsme doufali na přednášce FF UK s názvem „Tváře lásky, aneb co to znamená milovat a být milován“. V našich očích vypadala celkem slibně, zaujal nás i její přislíbený obsah s tématy jako je láska obecně, rozdíly mezi láskou a zamilovaností, jazyky lásky, přitažlivosti vůči určitému typu lidí, a, cituji, „… další užitečné věci.“ (kterých jsme se, jen tak mimochodem, nedočkali). Nuž, když už se tedy konala na akademické půdě, očekávali jsme nějaký ten přínos, třebaže i neotřelý úhel pohledu, který by v nás vznesl nějaké nové otázky a dal nám prostor k zamyšlení se.

Otázky vzneseny byly, nicméně právě ten úhel pohledu nám přišel jakýsi zastřený, takže svým zněním částečně zpochybňovaly paní magistru a její pohled na lásku, jaký nám byl naservírován. Na chuť jsem mu nepřišla, a myslím, že si ho nijak nevychutnali ani ostatní zúčastnění. Parafrázuji tu tedy pár dotazů položených posluchači a následných odpovědí, které mi vyzněly poněkud podivně od někoho, kdo o lásce přednáší.

-          „A jak tedy poznáme, že zrovna tento člověk je ten pravý, kterého si máme vzít?“
-       „Já když jsem si hledala manžela, udělala jsem si seznam. A na tom seznamu bylo, aby mě měl rád takovou, jaká jsem. No, a když jsem ho našla, tak jsem si ho vzala.“

čtvrtek 4. února 2016

CO CHCEME, KDYŽ NIC NECHCEME

Známe onen pocit, kdy nám něco chybí, ale nevíme co?  Známe. Prázdné místečka kdesi uvnitř nás, jejichž přesná lokace se nám ukrývá. Často mě postihne pocit urgentní potřeby. Potřeby něčeho. Na vážkách jsem především tehdy, kdy vím, že na toaletách jsem byla, probudila jsem se před necelou hodinou a zrovna jsem dosnídala. Tedy tělo očividně nestrádá, leč duševně se dožaduju určitého uspokojení. Jak ale zjistit, z jaké oblasti mi co chybí? Jsem relativně bohatý člověk, vyjma peněz, tak kde je chyba? V mé náročnosti?

Hledáme něco, o čem nevíme, zdali to vůbec existuje. Není to vtipné, že nám tak uniká přítomnost tím, že se ženeme za něčím, co existuje pouze ve světě abstrakcí? Přesně, není. Ona obecně honba za ideály není moc vhodná k zahrávání si, protože takové to přemítání o budoucnosti, minulosti a milovaném spojení „co by kdyby“ dokáže s našimi křehkými dušičkami udělat pěkné neplechy. Nuž, ale co nám tedy zbývá? Pokud nás nebaví přítomnost, proč prostě nerezignovat na minulost, nezačít se zabývat budoucností, která se ovšem nikdy nestane, pakliže nezačneme dělat něco s tím momentem, který je nám klíčový právě teď. A teď. A teď. To jsem se asi začala ubírat úplně jiným směrem, než jsem původně s tímto článkem zamýšlela, ale co už, nu. 

Co tedy s tím neurčitým nedostatkem, stěžující naše jinak báječné životy? Na neurčitou otázku skvěle padne neurčitá odpověď, a kdybych byla troufalá, troufla bych si říci, že jako hýždě na hrnec. Tedy, dělejme něco, ale rozhodně ne nic.  Já třeba dostala nápad, který by každému, kdo problémy řeší na nějaké logické bázi, asi úsměvný. Založit si blog, tedy blogspot, protože s novou doménou přichází nové zážitky, se říká, ne? Ne? Začne. Blog už jsem kdysi dávno měla, dokonce několik let, a poměrně mě to naplňovalo, zatímco mě to náramně frustrovalo. Ale v tom je to kouzlo blogování, hádám.

Najdu zde smysl? Těžko říct. Minimálně o tom ale mohu psát, takže všechen ten ztracený čas přemýšlením nad nemyslitelným nepřijde vniveč. Možná.

Svůj oficiálně první článek na tomto blogu bych tedy zakončila nějakým ohromně hlubokým poučením, protože jsem samozřejmě nejvíc moudrá a vím všechno nejlíp, až teda na důležité otázky týkající se života a mezilidských vztahů. A tedy, všechno šťastné i nešťastné, i neexistující, se dá přetvořit v něco trvalé. Viz mé věty o smyslu nesmyslu výše. Proto tvořme, pišme, kresleme, malujme, ať nám jsou všechny ty smutky, fňuky a strasti k nějakému užitku.


D.